Jdi na obsah Jdi na menu
 


Důležitý je vztah, ne jen vědomosti

12. 10. 2007

Zejména prvních pět let je dítě ještě dítětem a je odkázáno na to, jak s ním dospělí budou zacházet. Nedokáže se bránit aroganci, necitlivosti, nepochopení dospělých, nedokáže rozpoznat, že to, co zažívá, není úplně v pořádku. Více či méně neuvěřitelné historky o učitelkách, nepříjemných zážitcích, aroganci a trapasech, o nechuti, v lepším případě apatii dětí ke školní docházce vypráví řada rodičů.

Když se zamyslíme nad tím, co si přejeme pro své dítě, uvede snad každý: Aby bylo zdravé a v životě šťastné. Dobrá. Každý školák tráví ve škole minimálně 4 až 5 hodin denně. Pro dítě na prvním stupni je to podstatná část dne (o dětech navštěvujících družinu ani nemluvě), a proto je vzhledem k výše uvedenému přání rodičů třeba, aby byly děti ve škole šťastné, spokojené, radostné, aby škola přinášela maximum pozitivních zážitků, aby se děti do školy těšily.

Když je však začátek všedního dne poznamenán pláčem, vztekem, jasně vyslovenou nechutí dítěte jít do školy, strachem, otázkami typu: „K čemu ta škola vlastně je? Proč zase musím do školy?“ vytrácí se ze života dětí i rodičů pohoda, radost, spokojenost.

Samozřejmě existují děti, které chodí do školy rády. Ve většině případů jsou to děti , které zvládají požadavky školy, respektive učitelky. Jsou to děti nadané, klidné, které nevybočují z řady extravagantním vzhledem, chováním, jejichž rodiče maximálně projevují zájem o školní život dítěte. Jedná se o děti jednoznačně úspěšné.

Kolik dětí se však cítí ve škole úspěšných? Kolik dětí má šanci být úspěšné? Děti slabší, méně nadané, pomalé, nepřizpůsobivé, výstředně učesané či oblečené, neklidné, nesamostatné, roztěkané či zapomnětlivé svoji šanci být ve škole šťastné rychle ztrácejí.

V souvislosti s vytvářením pozitivního či negativního vztahu dětí ke škole jsem hluboce přesvědčena o zásadním významu prvního ročníku a dalších ročníků prvního stupně ZŠ. Ruku v ruce s tím jde i můj názor, že na prvním stupni základní školy by měl být daleko větší důraz kladen na utváření vztahů. Mám tím na mysli vztahy mezi dítětem a učitelem, dětmi a učitelem, dětmi navzájem, mezi rodiči a učitelem, než na osvojování si dovedností, vědomostí a návyků.

Každé dítě by mělo interakci učitel – žák prožívat jako intimní, osobní vztah s učitelkou nebo učitelem. Mělo by mít jistotu, že učitelce na něm záleží, že ho má ráda takové, jaké je, že tento vztah je nezávislý na počtu správně vyřešených příkladů či úhlednosti napsaných řádků.

Učitel v hodině a o přestávce

Zdravé vztahy mezi všemi účastníky školního života se odráží i v efektivnosti řešení některých běžných situací. Učitelská profesionalita je uměním normálně reagovat na normální projevy dětí a citlivě reagovat na projevy nějakým způsobem nenormální. Je jednoduché poznat zapomnětlivé dítě a stejně jednoduché je zapomenuté věci mu půjčit, zařídit, aby měl dvojí učebnice, jedny doma, druhé ve škole, pero, tužku, pastelky u učitelky v šuplíku.

Nezastupitelnou úlohu v budování těchto vztahů hrají přestávky. V těchto relativně krátkých chvílích má učitel ohromnou příležitost k neformálním rozhovorům, které mohu odkrýt trápení, problémy, starosti dětí, může povzbudit, pokárat, pohovořit mezi čtyřma očima. Svou přítomností může ochránit slabší, eliminovat nevhodné projevy chování, podchytit dobré tendence a vymýtit nekalosti, kultivovat vztahy mezi spolužáky.

Je jednoduché poznat neklidné, neposedné dítě a stejně jednoduché je umožnit mu potřebu pohybu uspokojit. Je jednoduché poznat slabého žáka a je jednoduché povzbudit ho, dát mu najevo náklonnost. Složitější, ale velice efektivní, je přizpůsobit úkoly, samostatnou práci, požadavky jednotlivým žákům. To vše – přestávky, kdy je učitel dětem plně k dispozici, hodiny, kdy učitel dětem pomáhá, dodává jim kuráž a sebevědomí a k problémům se staví tak, aby byly co nejvýhodněji vyřešeny – děti podporuje a povzbuzuje, vytváří vztahy partnerství mezi učitelem a dětmi. Jedině takový vztah je provázen atmosférou pohody a jistoty, což je pro pocit štěstí dětí nutnou podmínkou.

Učitel by měl umět na dítě počkat

Každé dítě by mělo několikrát během dne zažít pocit úspěchu, kompetence, zadostiučinění v souvislosti se školním vyučováním. Tento zážitek by měl jednoznačně nabýt vrchu nad neúspěchem, selháním, chybou. Když se zamyslíme nad banální školní situací, kdy učitelka zadá samostatnou práci a následně ji vyhodnotí, zjistíme následující.

Nadaní žáci mají samozřejmě jedničky. Většinou úkol vyřeší bez větší námahy, hotovi jsou téměř okamžitě. Následuje početná skupina těch, kteří musí na splnění úkolu vyvinout větší či menší námahu. Snaží se, dá jim to práci, ale jedničku nedostanou. Opomenout nesmíme ani ty, kteří úkol nezvládnou.

Tady se dostáváme k otázce hodnocení a klasifikace. Jedná se o neoddělitelnou součást školy, života dítěte. Jedná se o něco, na čem dítěti záleží, co ho povznáší či zadupává do země, co mu něco říká o jeho práci, o jeho snažení a potažmo i o něm samém. Jsou si toho učitelé skutečně plně vědomi? Aby bylo dítě šťastné, spokojené, musí mít jistotu, že jeho snaha bude spravedlivě ohodnocena. Myslím, že mimo jiné by cílem prvního stupně základní školy mělo být i naučit děti a jejich rodiče šťastně žít s určitými známkami, ať už to jsou dvojky, trojky.

Cestou k tomu by mohlo být samozřejmé doplnění známky slovním doprovodem, ať je známka v sešitě, notýsku či žákovské knížce. Jakákoliv forma slovního hodnocení dokáže sdělit něco více i těm, kteří jsou vždy výborní, a hlavně podpořit a posílit ty, co jsou výborní jenom někdy nebo vůbec ne.

Důležitý je moment, kdy je rodič konfrontován se známkami svého dítěte. Je nutné, aby učitel dokázal utvrdit rodiče v tom, že i dítě, které nemá samé jedničky, je jedinečné, skvělé, zasluhuje si lásku, maximální emoční podporu a šel v tomto smyslu rodičům příkladem.

Bez spolupráce s rodiči to nepůjde

Samozřejmě jsou i momenty, kdy je zřejmé, že dítě neumí, protože se doma neučilo, nepřipravovalo (neumí básničku, prvouku). Zejména v případě malých dětí je ale jasné, že bez aktivní účasti rodičů je téměř nemožné, aby byl takový požadavek splněn. Rodič se nezajímá, dítě neumí. Co má tedy učitel dělat?

Myslím, že má učitel minimálně dvě možnosti, jak zareagovat a ne dítě pouze oznámkovat:

1. učit se s dítětem sám (nemám tím na mysli „učení po škole“),

2. konkrétně rodiče instruovat, co se od nich žádá (písemně, či ústně).

V případě zjevného nezájmu ze strany rodičů může učitel volit první variantu, ale následně se pokusit analyzovat celkovou situaci dítěte, snažit se vystopovat příčinu nezájmu, přesvědčit rodiče ke spolupráci, pokusit se navázat s nimi vztah, který by nadále rozvíjel a budoval potřebným směrem.

Vždy však platí, že je důležité správně odhadnout vynaložené úsilí a možnosti dítěte, hodnotit maximálně ohleduplně a citlivě, být si vědom intelektových mantinelů dětí a dokázat dávat, zvláště těm slabým, najevo, že vidíme, že se snaží, že se něco naučili, že mají být na co pyšní oni i jejich rodiče, že to, co dokázali, stačí k tomu, aby byli všichni spokojení. Stejné signály by měl učitel vysílat i rodičům, aby registrovali nejen známku, ale i to, že učitel vidí snahu, že má dítě rád.

Je zřejmé, že rodiče dítěte, které je ve škole spokojené, jsou také spokojeni. Nemají proti škole téměř žádné výhrady, jsou vůči škole loajální, snaží se tento stav udržet. Stejně jsou na tom i rodiče, kteří jsou přesvědčeni o správnosti postupů školy vůči jejich dítěti, mají pocit spravedlnosti, podpory, respektu ze strany školy vůči sobě samým. Dobré vztahy mezi rodiči a školou zpětně pozitivně ovlivňují vztah dítěte ke škole.

Iniciativa ve vztahu s rodiči je na učiteli

Často se však setkáváme s určitou uzavřeností školy vůči rodičům. Učitel nejedná s rodiči osobně, ale volí zvláštní formu písemné komunikace, bez jakéhokoliv náznaku vztahu mezi dopisujícími. ( Vyrušuje! Neměl úkol! Omluvte Jirku z TV, má rýmu.) Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o dvě strany, které mají společný zájem, kterým je dítě, je tento styl komunikace přinejmenším zvláštní.

Stává se, že učitel s rodiči normálně komunikovat bohužel nedokáže. Vystupuje jako ten, kdo ví o dítěti všechno, kdo je zná rozhodně lépe než rodič, a pouze on ví, jak na něj, a radí rodičům, jak se mají ke svému dítěti chovat, jak mají ve výchově postupovat. Samozřejmě učitel je profesionál, má vysokoškolské vzdělání, znalosti z oboru psychologie, pedagogiky. Avšak rodič má ke svému dítěti hluboký vztah, zná ho od malička, a tudíž se nejen cítí, ale opravdu je kompetentní hovořit s učitelem jako s kolegou, má právo vyjádřit svůj názor na učitelovy postupy.

Jsem přesvědčena, že vzájemná úcta a respektování jsou zcela na místě. Učitel by měl vědět, co který rodič očekává od svého dítěte, od školy, respektive učitele, a toto očekávání v rámci intenzivní spolupráce s rodiči usměrňovat, rozvíjet a akceptovat. Učitel by měl s rodiči konzultovat, radit se, co nejpodrobněji je informovat o školním životě jejich dítěte, navázat s nimi osobní vztah.

Je v zájmu obou stran založit vztah na vzájemné důvěře a respektu, ale iniciativa musí vyjít ze strany učitele, který musí vztah nejen budovat, ale i ho kultivovat a rozvíjet. Je na učiteli, aby vytvořil šanci a prostor vzájemné pomoci a podpory.

Pro dítě je velice důležitý pocit, že život doma a ve škole spolu navzájem souvisí, nejsou v protikladu. Co ocení učitelka, za co pochválí, je stejně pozitivně vnímáno i doma, a naopak, co se nelíbí doma, zřejmě nebude přijato s nadšením ani ve škole.

Je zřejmé, že převážnou většinou záleží na jednotlivých učitelích, jak se zhostí svého poslání. Proto je možná lepší pátrat po učiteli, než po škole. Nicméně i mezi školami lze vystopovat ty, kde je „ šťastné dítě“ v popředí jejich snažení.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář